Od prediabetu k prevenci: jak výzkum peptidů mění pohled na diabetes 2. typu

Po desetiletí se o diabetu 2. typu mluvilo především jako o onemocnění, které je třeba léčit ve chvíli, kdy hladina glukózy v krvi příliš stoupne. Dnešní výzkum metabolických peptidů však tento pohled začíná měnit.

Semaglutid, tirzepatid a novější peptidy působící na více receptorů se zkoumají v mnohem širším metabolickém kontextu — od rozvinutého diabetu 2. typu přes obezitu a inzulinovou rezistenci až po prediabetes.

Některé výsledky jsou pozoruhodné.

V dlouhodobém výzkumu u lidí s obezitou a prediabetem byla během léčby tirzepatidem progrese k diabetu 2. typu výrazně nižší než u placeba. Velké studie se semaglutidem také ukázaly, že se u mnoha účastníků s prediabetem během léčby hodnoty glukózy vrátily do normálního rozmezí.

Důležitá otázka se proto rozšiřuje nad rámec pouhého „Jak snížit vysokou hladinu cukru v krvi?“

Výzkumníci se stále častěji ptají, zda lze nepříznivý metabolický vývoj ovlivnit mnohem dříve — ještě před rozvojem diabetu 2. typu.

Diabetes 2. typu se obvykle rozvíjí postupně

Diabetes 2. typu obvykle nevznikne ze dne na den.

Dlouho před stanovením diagnózy může organismus postupně ztrácet citlivost na inzulin. Slinivka to kompenzuje vyšší tvorbou inzulinu, časem však tato kompenzace nemusí stačit k udržení normální hladiny glukózy.

Hladina glukózy v krvi začne stoupat. Může se rozvinout prediabetes a u části lidí tento proces nakonec přejde v diabetes 2. typu.

Právě proto se období před rozvojem diabetu stalo tak důležitou oblastí metabolického výzkumu.

Pokud lze tento vývoj změnit už v této fázi, může být možné udělat více než pouze regulovat zvýšenou hladinu glukózy poté, co se diabetes rozvine.

Proč se GLP-1 stal tak důležitým

GLP-1 je přirozeně se vyskytující hormon uvolňovaný ze střeva po jídle. Mimo jiné pomáhá regulovat sekreci inzulinu závislou na glukóze, glukagon, chuť k jídlu a příjem potravy.

Agonisté receptoru GLP-1 byli vyvinuti tak, aby některé z těchto biologických signálů napodobovali a prodlužovali jejich působení.

Semaglutid je jedním z nejznámějších příkladů.

Jeho význam u diabetu 2. typu nesouvisí pouze s úbytkem hmotnosti. Klinický výzkum prokázal zlepšení kontroly glukózy a studie kardiovaskulárních výsledků rozšířily pohled daleko za samotnou hodnotu HbA1c.

V kardiovaskulární studii SUSTAIN-6 bylo přibližně dva roky sledováno 3 297 lidí s diabetem 2. typu. Primární kardiovaskulární příhoda nastala u 6,6 % účastníků užívajících semaglutid oproti 8,9 % u placeba .

To podpořilo širší pohled, který je ve výzkumu diabetu stále důležitější: metabolickou léčbu lze hodnotit nejen podle změny hladiny glukózy, ale také podle toho, jak ovlivňuje širší zdravotní rizika spojená s diabetem.

Prediabetes může představovat mimořádně důležité období

Prediabetes představuje důležitou mezifázi.

Regulace glukózy je již narušená, ale hodnoty ještě nedosahují hranice používané pro diagnózu diabetu 2. typu.

Výzkum se semaglutidem ukazuje, co může být v tomto období možné.

Analýza mezinárodních studií STEP 1, STEP 3 a STEP 4 zahrnovala více než 1 500 účastníků, kteří měli při vstupu do studie prediabetes .

Po 68 týdnech byl podíl účastníků, kteří dosáhli normálních hodnot glukózy, výrazně vyšší u semaglutidu než u placeba.

Ve STEP 1 mělo 84,1 % účastníků s prediabetem užívajících semaglutid normoglykemii oproti 47,8 % u placeba.

STEP 3 ukázala 89,5 % oproti 55,0 %, zatímco STEP 4 ukázala 89,8 % oproti 70,4 % .

Semaglutid byl rovněž spojen se zlepšením HbA1c, glukózy nalačno a ukazatelů inzulinové rezistence.

Tato zjištění neznamenají, že riziko diabetu trvale zmizelo. Ukazují však něco důležitého: prediabetes nemusí být jednosměrnou cestou k diabetu 2. typu.

Mnohem větší studie tento obraz dále podpořila

Studie SELECT umožnila tuto otázku posoudit v mnohem větším měřítku.

SELECT zahrnovala 17 604 lidí s nadváhou nebo obezitou a prokázaným kardiovaskulárním onemocněním, ale bez diabetu.

Do 156. týdne mělo 69,5 % účastníků užívajících semaglutid biochemickou normoglykemii oproti 35,8 % u placeba.

Progrese k biochemicky definovanému diabetu ukázala opačný obraz.

Do stejného okamžiku se biochemicky definovaný diabetes rozvinul u 1,5 % účastníků užívajících semaglutid oproti 6,9 % u placeba.

Tyto výsledky neprokazují trvalou prevenci po ukončení léčby. Přidávají však další důkaz, že metabolická léčba založená na peptidech může ovlivnit vývoj regulace glukózy ještě před rozvojem diabetu.

Tirzepatid přidal další metabolický signál

Dalším významným krokem bylo spojení více hormonálních drah v jediné molekule.

Tirzepatid aktivuje receptory GIP i GLP-1 .

Studie SURPASS-2 přímo porovnávala tirzepatid se semaglutidem u 1 879 lidí s diabetem 2. typu.

Výchozí průměrná hodnota HbA1c byla přibližně 8,28 % .

Po 40 týdnech klesla hodnota HbA1c v průměru přibližně o 2,01 procentního bodu při 5 mg tirzepatidu, o 2,24 bodu při 10 mg a o 2,30 bodu při 15 mg, oproti 1,86 bodu při 1 mg semaglutidu .

Také pokles tělesné hmotnosti byl ve skupinách s tirzepatidem větší.

Studie ukázala něco důležitého pro budoucnost výzkumu peptidů: cílení na více metabolických receptorů v jediné molekule může výrazně ovlivnit jak regulaci glukózy, tak tělesnou hmotnost.

Poté přišla tříletá data o prediabetu

Jeden z nejzajímavějších výsledků přineslo dlouhodobé sledování studie SURMOUNT-1.

U účastníků s obezitou i prediabetem léčba pokračovala po dobu 176 týdnů — tedy déle než tři roky.

Během této doby byl diabetes 2. typu diagnostikován u 1,3 % účastníků užívajících tirzepatid oproti 13,3 % u placeba.

Tento rozdíl stojí za pozornost.

Neznamená to, že tirzepatid trvale zabránil diabetu u každého účastníka, u kterého by se jinak rozvinul. Studie sledovala progresi během vymezeného období a účastníci po většinu této doby dostávali aktivní léčbu.

Následovalo také 17týdenní období po ukončení léčby. Do 193. týdne byl diabetes 2. typu diagnostikován u 2,4 % účastníků původně zařazených k tirzepatidu oproti 13,7 % u placeba.

Samotný nárůst po vysazení je důležitým zjištěním.

Naznačuje, že část ochranného účinku může záviset na metabolickém prostředí vytvářeném během aktivní léčby.

I s tímto omezením otevírá rozdíl pozorovaný během tří let důležitou možnost: metabolická léčba založená na peptidech může mít význam nejen po rozvoji diabetu, ale potenciálně také během let, kdy se onemocnění teprve vyvíjí.

Proč spolu hmotnost a diabetes tak úzce souvisejí

Bylo by příliš zjednodušující přičítat všechny tyto výsledky pouze úbytku hmotnosti.

Tělesná hmotnost však zároveň zjevně hraje důležitou roli.

Nadbytek tukové tkáně, zejména pokud je spojen s inzulinovou rezistencí, může přispívat k metabolickým podmínkám souvisejícím s progresí k diabetu 2. typu.

Snížení tělesné hmotnosti proto může prostřednictvím několika mechanismů zlepšit regulaci glukózy.

Inkretinová léčba však působí také přímo prostřednictvím hormonálních drah zapojených do sekrece inzulinu závislé na glukóze, regulace glukagonu, chuti k jídlu a energetického příjmu.

Výsledkem je stále komplexnější pohled na metabolická onemocnění.

Obezita, inzulinová rezistence, prediabetes a diabetes 2. typu nejsou zcela oddělené problémy. U mnoha lidí představují různé fáze nebo projevy vzájemně propojené metabolické dysfunkce.

Co se stane, když se přidá třetí receptor?

Retatrutid posouvá koncept působení na více receptorů o další krok.

Jde o jediný investigativní peptid navržený k aktivaci receptorů GIP, GLP-1 a glukagonu .

Retatrutid zůstává ve fázi klinického výzkumu a v současnosti není schválen pro použití u lidí. Klinické studie hodnotí jeho bezpečnost a účinnost u diabetu 2. typu, obezity a souvisejících metabolických stavů.

V roce 2026 přinesly výsledky studie fáze 3 TRANSCEND-T2D-1 jasnější obraz jeho možného významu ve výzkumu diabetu.

Čtyřicetitýdenní randomizovaná dvojitě zaslepená studie zahrnovala 537 dospělých s diabetem 2. typu, u nichž nebyla hladina glukózy dostatečně kontrolována pouze dietou a pohybem. Studie probíhala na 48 pracovištích ve Spojených státech, Mexiku a Indii.

Účastníci dostávali retatrutid v dávkách 4 mg, 9 mg nebo 12 mg, případně placebo.

Po 40 týdnech klesla hodnota HbA1c v průměru přibližně o 1,69 procentního bodu při 4 mg, o 1,86 bodu při 9 mg a o 1,94 bodu při 12 mg, oproti 0,81 bodu u placeba .

Výrazně se změnila také tělesná hmotnost. Průměrný pokles činil přibližně 11,5 %, 13,9 % a 15,3 % ve třech skupinách s retatrutidem oproti 2,6 % u placeba .

Výsledky jsou důležité, protože posouvají koncept trojitého agonisty od dřívějšího výzkumu fáze 2 ke klinickým důkazům fáze 3 u lidí s diabetem 2. typu.

Neznamenají, že je retatrutid schválenou léčbou diabetu. Další výzkum je stále nezbytný pro pochopení jeho dlouhodobé bezpečnosti, účinnosti a možné klinické role.

Z vědeckého hlediska však výsledky ukazují, jak se výzkum metabolických peptidů posouvá od léčby zaměřené na jediný receptor k molekulám navrženým tak, aby působily napříč několika propojenými metabolickými drahami.

Výzkum se posouvá i ke kombinacím mimo GLP-1 a GIP

Další směr výzkumu se týká amylinové dráhy.

Cagrilintid je dlouhodobě působící analog amylinu. V kombinaci se semaglutidem je tato kombinace známá jako CagriSema .

Studie fáze 3 REDEFINE 2 zkoumala tuto kombinaci konkrétně u dospělých s nadváhou nebo obezitou a diabetem 2. typu.

Studie probíhala ve 12 zemích, a přinesla tak další mezinárodní data pro tuto rychle se rozvíjející oblast.

Význam tohoto směru přesahuje jeden konkrétní výsledek.

Výzkumníci stále častěji zkoumají, zda lze metabolické dráhy kombinovat různými způsoby — GLP-1 s GIP, GLP-1 s glukagonem, GIP s glukagonem nebo GLP-1 s amylinem — a současně tak ovlivnit regulaci glukózy, chuť k jídlu, tělesnou hmotnost i širší metabolické zdraví.

Posouváme se od léčby k prevenci?

Tato otázka vyžaduje opatrnou formulaci.

Semaglutid a tirzepatid přinesly přesvědčivé důkazy, že se stav regulace glukózy může během léčby výrazně zlepšit. Dlouhodobý výzkum tirzepatidu také ukázal během sledovaného období výrazně nižší míru progrese z prediabetu k diabetu 2. typu.

Zabránit rozvoji diabetu po několik let během aktivní léčby však není totéž jako trvale odstranit základní riziko.

Toto rozlišení je důležité.

Výzkum musí dále objasnit, co se děje v mnohem delším horizontu, co následuje po ukončení léčby, kteří lidé z ní mají největší prospěch a jak velká část účinku souvisí s úbytkem hmotnosti oproti přímému metabolickému působení.

I přes tyto nezodpovězené otázky je směr výzkumu povzbudivý.

Vědecká diskuse se stále více posouvá do dřívější fáze — od léčby zvýšené hladiny glukózy po rozvoji diabetu k rozpoznání a ovlivnění metabolických změn, které mu předcházejí.

Budoucnost může znamenat víc než jen snižování krevního cukru

Vývoj metabolické léčby založené na peptidech postupuje rychle.

Agonisté receptoru GLP-1 ukázali, že jediná hormonální dráha může výrazně ovlivnit regulaci glukózy i tělesnou hmotnost.

Duální agonisté ukázali, co může přinést přidání další dráhy.

Trojití agonisté a kombinace s amylinem nyní zkoumají, kam až lze tento princip posunout.

Rozšiřuje se také samotný cíl výzkumu.

U lidí, kteří již diabetes 2. typu mají, zůstává kontrola glukózy zásadní. Moderní výzkum se však stále více zaměřuje také na tělesnou hmotnost, kardiovaskulární riziko, zdraví ledvin, inzulinovou rezistenci a možnost oddálit progresi k diabetu u lidí, u nichž se ještě nerozvinul.

Stále zbývá mnoho otázek a ne každý zkoumaný peptid se nakonec stane schválenou léčbou.

Klinické důkazy však už nyní ukazují na významnou změnu v metabolické medicíně.

Budoucnost výzkumu diabetu se nemusí omezovat na léčbu onemocnění poté, co se rozvine. Stále důležitější otázkou je, jak brzy lze změnit jeho metabolický vývoj.